Jsme rádi, že se letos kromě učitelů zapojili do maratonského dění i studenti OI a úspěšně svůj program reprezentovali. Štafeta OI - ve složení Bára Smolíková, Petr Mezek, David Moidl a Ondra Fejfar - doběhla 103. (čas 3:35:24) ze 320 týmů, které závod dokončily (pro porovnání čas vítězného týmu Policie ČR byl 2:29:13, poslední tým doběhl v čase 6:27:34).
Celý maraton běžel také garant programu OI Michal Pěchouček (4:20:59), členové týmu ATG Tomáš Pevný (3:19:17), Ondřej Vaněk (3:43:57) a další. Všem ke skvělým výkonům gratulujeme!
A jak průběh závodu vidí přímo studenti?
Bára Chita SmolíkováOdstartování
proběhlo ve velmi pomalém stylu díky mase běžců, zato o to déle jsem si mohla vychutnat chvilku slávy:) Prvních pár kilometrů se běželo hodně dobře, jen nejsem zvyklá na muže uspokojující svou potřebu po krajích trati. Po pár stovkách metrů jsem však pochopila…, naštěstí mě po shlédnutí fronty na wc volání přírody opustilo a tak jsem mohla vesele pokračovat. Později se moje běhání proměnilo v běh od jedné občerstvovací stanice ke druhé. Na 7. km jsem si začala říkat, jestli nejsem magor, že sem se do běhu sama ochotně nabídla. 8.km byl hodně kritický- nohy by běžely dlouho, ale docházel dech. 9.km byl o to horší, když jsem běžela kolem záchrany běžce. Naštěstí opodál stál Ondra, který kousek se mnou běžel a v podstatě mě vzpružil, takže jsem zvládla doběhnout do tunelu, zbavit se štafety a pak už si vydechnout…
Každopádně bylo super účastnit se takovéhle akce. Jen doufám, že do konce týdnu zvládnu zas normálně chodit :D
Petr MezekŠtafetový kolík jsem dostal uprostřed tunelu za obrovského chaosu, takže považuji za svůj osobní úspěch, že jsem si Báry všimnul hned a mohli jsme si předat náramek bez problémů.
Teprve po vyběhnutí z oranžové tmy tunelu
jsem zažil tu pravou maratonskou atmosféru. Kolem tratě houfy lidí co Vám fandí, tleskají a jinak povzbuzují. Tak oživlou krev jsem už velmi dlouho v sobě necítil a při vzpomínce na to se teď křením od ucha k uchu :-)
Chvílemi jsem si při závodě připadal jako na dálnici, pohled dozadu, zda mě nikdo nepředbíhá, pak zrychlení, předběhnutí a následné zařazení do svého pruhu. Takto jsem naháněl cenné vteřinky, ale ty se ve finále vůbec neprojevily, protože jako každý správný jedlík jsem na každé občerstvovačce musel ochutnat všechno, co tam dávají.
Není nad to vidět spoluběžící, jak potí krev a pomalu se hroutí, a já si tam v klídku vyklusávám, vesele se směju a cpu se banánem.
Jedinou výtku celé akci připisuji sám sobě, že jsem si pomotal ostrovy kolem Vltavy a nasadil finish předčasně. Když jsem téměř vítězoslavně doběhnul k ceduli 19km, tak to nebyl příjemný pocit :-) Ale také to nebylo nic, co by správný oík nezvládnul. Až do předávky štafetového náramku jsem si nemyslel, že někdy budu mít takovou radost, že uvidím Dejva. Předal jsem, zastavil se a padnul k zemi.
Suma sumárum: běžecká neděle se vydařila nad očekávání, děkuji spoluběžníkům a smekám před borci, co zvládli celý maraton.
David MoidlCo se zážitků z akce týče, tak ty se dají jedním slovem shrnout jako...vlastně jedním ne, několika: naprosto super a vynikající ;)
Ideální počasí, bezproblémová organizace, ale především úžasná atmosféra pro mě z tohoto závodu udělaly ne
zapomenutelný zážitek, stejně jako chvíle, které k takové akci neodmyslitelně patří: mírná předstartovní nervozita, čekání na týmového kolegu, kdy každý běžec v černém triku se jevil být jím :), samotný běh s tolika jinými závodníky z různých zemí nebo třeba komická chvilka, kdy jsem se málem utopil…ne, nespadl jsem do Vltavy, jen jsem pil z kelímku za běhu ;)).
Maraton bych tedy zhodnotil jako akci nanejvýš podařenou a kdykoli bych se bez váhání zúčastnil zase :)
Ondra FejfarBěžet v neděli poslední úsek naší "OIácké" štafety byl pro mě fajn zážitek. Jakožto finišman jsem nejdříve povzbuzoval ostatní členy na trati a až poté jsem se začal chystat na svůj úsek. Mimochodem Bára, Petr a Dejv si vedli výborně a rozhodně se neflákali :-) Po předávce kouzelného náramku (imitující štafetový kolík) jsem tedy vyběhl na svoji závěrečnou část. Trochu jsem se toho obával, byl to první ostřejší běh po zranění kolene. Jenže ihned po ocitnutí se v závodě se mi udělalo "rudo před očima" :o) a já běžel naplno až do
cíle! Koleno naštěstí vydrželo. Poslední stovky metrů Pařížkou ulicí za mohutného aplausu už byla jen třešnička na dortu. Musím ale dodat, že aplaus patřil hlavně těm, kdo dobíhali celý maraton, rozhodně si ho zasloužili.
***
Nutno podotknout, ze Ondra běžel svůj úsek tak rychle, že byl v cíli dříve, než se Bára, Petr a David stačili dopravit metrem z Anděla, taktéž do cíle na Ondrovo povzbuzování… :)
Už teď se těšíme na příští rok! :)
Všechny fotky z akce
Jsme rádi, že se letos kromě učitelů zapojili do maratonského dění i studenti OI a úspěšně svůj program reprezentovali. Štafeta OI - ve složení Bára Smolíková, Petr Mezek, David Moidl a Ondra Fejfar - doběhla 103. (čas 3:35:24) ze 320 týmů, které závod dokončily (pro porovnání čas vítězného týmu Policie ČR byl 2:29:13, poslední tým doběhl v čase 6:27:34).
proběhlo ve velmi pomalém stylu díky mase běžců, zato o to déle jsem si mohla vychutnat chvilku slávy:) Prvních pár kilometrů se běželo hodně dobře, jen nejsem zvyklá na muže uspokojující svou potřebu po krajích trati. Po pár stovkách metrů jsem však pochopila…, naštěstí mě po shlédnutí fronty na wc volání přírody opustilo a tak jsem mohla vesele pokračovat. Později se moje běhání proměnilo v běh od jedné občerstvovací stanice ke druhé. Na 7. km jsem si začala říkat, jestli nejsem magor, že sem se do běhu sama ochotně nabídla. 8.km byl hodně kritický- nohy by běžely dlouho, ale docházel dech. 9.km byl o to horší, když jsem běžela kolem záchrany běžce. Naštěstí opodál stál Ondra, který kousek se mnou běžel a v podstatě mě vzpružil, takže jsem zvládla doběhnout do tunelu, zbavit se štafety a pak už si vydechnout…
jsem zažil tu pravou maratonskou atmosféru. Kolem tratě houfy lidí co Vám fandí, tleskají a jinak povzbuzují. Tak oživlou krev jsem už velmi dlouho v sobě necítil a při vzpomínce na to se teď křením od ucha k uchu :-)
zapomenutelný zážitek, stejně jako chvíle, které k takové akci neodmyslitelně patří: mírná předstartovní nervozita, čekání na týmového kolegu, kdy každý běžec v černém triku se jevil být jím :), samotný běh s tolika jinými závodníky z různých zemí nebo třeba komická chvilka, kdy jsem se málem utopil…ne, nespadl jsem do Vltavy, jen jsem pil z kelímku za běhu ;)).
cíle! Koleno naštěstí vydrželo. Poslední stovky metrů Pařížkou ulicí za mohutného aplausu už byla jen třešnička na dortu. Musím ale dodat, že aplaus patřil hlavně těm, kdo dobíhali celý maraton, rozhodně si ho zasloužili.