V minulosti jsem žádný velký běžec nebyl, ale lezl jsem vášnivě po horách a skalách. Od té doby, co jsem součástí naší domácí dívčí party (mám tři dcery -:)), tak jsem musel trochu přehodnotit svůj vztah k riziku při své nezastupitelné domácí roli. Běhání se z toho tak nějak před 5-6 lety vyrendrovalo přirozeně.
Kolik jsi už uběhl maratonů? Mám za sebou tři kousky. Dvakrát v Praze a jednou v Los Angeles (Palos Verdes). Chtěl jsem běžet víckrát, ale v mém nabitém programu není úplně jednoduché naplánovat závod dopředu s ohledem na to, jak rychle se většinou kvalitní závody vyprodávají. Ne že bych si neužíval atmosféry městských běhů, teď se ale těším na trailové závody.
Co Ti běhání dává do života?
Co mi dalo? Sebralo mi nějaký kila, který jsem už stejně k ničemu nepotřeboval. Ne vážně. Mám rád maratony pro jejich spravedlnost. Pro mě to je esence no boolshitingu. Když se nepřipravíš a nemáš naběháno, nemůže se stát, že by sis závod užil a měl ještě dobrý čas. Na druhou stranu, když poctivě trénuješ, je velmi pravděpodobné, že to bude paráda (pokud nemáš nereálné ambice). Já jsem se začal kvůli běhání lépe propojovat s přírodou. Vnímat její proměny, krásu i hrubost. Teď běhám i s mojí dívčí partou. A to je taky fajn.
Běžel jsi teď maraton v Praze v neděli 3. května – bylo to pro Tebe v něčem nové? Ano. Bylo to nové. Měl jsem klukovský sen. Chtěl jsem běžet pod 4 hodiny. Dal jsem to za 3.59.22. Můj brácha, skvělý maratonec, říká, že bych mohl běžet v pohodě i rychleji. Kdybych o tom méně přemýšlel a méně si to plánoval. Myslím, že můj výsledek jasně ukazuje, že se k plánování maratonského tempa musí přistoupit s chirurgickou přesností. Děkuji za to mimo jiné Milošovi Škorpilovi, který mi zlepšil techniku běhu a radil mi, jak nejlépe běžet s počínající virózou -:).
