Zobrazují se příspěvky se štítkemOI. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemOI. Zobrazit všechny příspěvky

středa 8. prosince 2010

Rozhovor s Českou hlavou profesora Pěchoučka

Profesoři Českého vysokého učení technického v Praze Vladimír Mařík a Michal Pěchouček společně obdrželi v listopadu 2010 prestižní vědecké ocenění „Česká hlava – cena invence“. Profesor Mařík patří mezi zakladatele české školy kybernetiky a profesor Pěchouček navazuje na tuto tradici výzkumem v oblasti multi-agentních inteligentních systémů a aplikacemi v rozličných doménách, ať se jedná o řízení letového provozu, koordinaci bezpilotních letadel či návrh bezpečných průjezdních tras Adenským zálivem.

Nejen o výzkumu, vývoji a inovacích jsem si povídala s profesorem Michalem Pěchoučkem:

Gratuluji k velkému úspěchu. Jak vůbec takovéto ocenění vnímáte?

Upřímně řečeno, nejsem úplně cenový typ. Ani jsme to doma pořádně nezapili.
Ale teď vážně. Jsem moc rád, že tentokrát zvítězila informatika. V zemi, která disponuje dobrým výzkumným potenciálem v chemii, medicíně a biologii je České hlava za informatiku skvělý výsledek. Je to ale hlavně ocenění týmu naší katedry, především výzkumníků v Centru agentních technologií, kteří pracují na spoustě zajímavých aplikovaných projektů.

Letos jste obdržel ještě také Fulbrightovo stipendium na hostování na USC, v Los Angeles. Měl jste tedy velmi úspěšný rok. Co plánujete na rok 2011?

Máte pravdu, nebyl to špatný rok. Nejvíce si však cením toho, že se mi podařilo uběhnout maraton. Po letech odhodlávání jsem se na závod připravil a dopřál jsem si fantastický sportovní zážitek. Ono s vědeckou prací je to podobné jako s dálkovými běhy. Ten, kdo léta tvrdě nepracuje, nemůže se dohrabat k serióznímu ocenění své práce.

Spoluzaložil jste výběrový výukový program Otevřená informatika a jste jeho garantem. Jaké vidíte možnosti uplatnění jeho absolventů?

Protože OI je koncipována jako výběrový program, dosahují studenti již teď zajímavých úspěchů. Například nejlepší z nich dostali možnost se zapojit do práce na výzkumných projektech, které se provozují jak v Centru agentních technologií tak v Centru strojového vnímání. Předpokládám, že absolventi OI budou buď vědci, kteří budou slavit úspěch na zahraničních univerzitách a poté se vrátí do Čech podporovat českou vědu, nebo budou patřit mezi malou množinu špičkových informatiků schopných pracovat na odborné práci na pomezí výzkumu a vývoje aplikací, kteří budou atraktivní pro firmy jako je Google, Microsoft, Skype, Toyota, NASA, IBM a mnohé další, nebo budou zakládat vlastní startupové společnosti, ve kterých budou uplatňovat své extrémně inovativní myšlení a stanou se z nich budoucí Sergey Brin a Larry Page, nebo Steve Jobs.

Autor: Libuše Petržílková

středa 16. prosince 2009

Výstup na Sněžku v obsazení: Informatici

Jsme rádi, že můžeme otisknout příspěvek od Vojtěcha Knyttra, který barvitě popisuje svůj zážitek z víkendového výšlapu na Sněžku s Otevřenou Informatikou :-)

Fyzické výkony nejsou zrovna mou silnou stránkou, za to mám velice dobrý zrak a dobře se oblékám. Přesto, výstup na nejvyšší horu jsem pojal jako výzvu fyzického výkonu v jiném směru – vyjít Sněžku skutečně dobře oblečen. Fakt, že náš výstup byl organizován na počátku prosince, jsem nepovažoval za důležitý.
Odjezd z Prahy byl určen na 15.00 z kolejí Strahov. Ač si stále myslím, že by se dalo nalézti stylovější místo na odjezd, musel jsem respektovat fakt, že jsme studenti a všichni na Strahově bydlíme. Bohužel moji spolucestující nebyli ani zdaleka tak dobře oblečeni jako já, proto jsem cestu autem odmítl.
Za všeobecné slávy a podpory všech kolemjdoucích jsem se dopravil na pražské Hlavní nádraží. Le train de Grande Vitesse ve směru Pec pod Sněžkou již byl přistaven a čekal jen na mou přítomnost. V kupé jsem měl tu čest poznat několik skutečně dobře oblečených a rozumných lidí, o kterých jsem vyrozumněl, že mají namířeno na stejnou akci. Člověk, který mne nejvíce zaujal se mi představil jako František F., načež si mne vyfotil, spolu s detaily mých zavazadel. Žádná zavazadla neměl, pouze dva malé psi a taktéž malou přítelkyni. Z jeho stylu bych vyzdvihnul černé triko zasunuté v černých kalhotách a černý pásek s pouzdrem na černý fotoaparát. Barevná kombinace černé mne zaujala. Během společné diskuse spolu dva psi začínají souložit, načež vytahuji fotoaparát i já. František mi během cesty zpívá úryvky z Sacrae od Heinricha Shultze z roku 1629, což spolu s psím kvičením tvoří skutečně láskyplnou atmosféru, až je nám líto v cíli opustit náš vysokorychlostní dopravní prostředek.
Na místě se seznamuji s jistou dívkou, která mi ihned nabízí tykání – to však ze slušnosti musím odmítnout. Když mi tykání nabízí již po druhé, téměř jsem k němu svolil, za což jsem se pro jistotu musel potrestat tím, že jsem se šel převléknout do košile z loňské kolekce. Celý zbytek večera jsem se za to styděl, a počítal, kolik lidí si toho již muselo všimnout. Měl jsem dojem, že od té chvíle si František ode mne držel trochu odstup – což jsem samozřejmě pochopil.
Ráno započal výstup. Do poslední chvíle jsem se nemohl rozhodnout, jestli si vzít bílé cvičky, nebo hnědé pohory, když jsem však viděl závěje bílého sněhu, usoudil jsem, že by hnědá příliš neladila. Většina spoluúčastníků šla nestylově v riflích a barevných keckách.
Před dvanáctou hodinou náš výstup dosáhl místa, kdy počasí počalo být k riflařům nekompromisní. Teplota devíti stupňů pod bodem mrazu spolu s větrem (který cloumal vlasy všem těm, kteří si řekli – jsem příliš sexy na to si brát čepici – tedy i mně) by přemohla nejednoho informatika. Sníh mým bílým cvičkám nakonec dodal ještě stylovější barvu, což jsem hned musel zavolat své přítelkyni francouzské národnosti. Zeptala se mne, v jakém stavu mám kalhoty – musel jsem přisvědčit, že sníh kalhoty z poloviny promočil, což stylově rozhodně nevypadalo. Vysmála se mi a zavěsila.
Pak jsme ztratili první dva lidi. Naši průvodci si nás pro jistotu přepočítali a prohlásili, že je vše v pořádku. Většina informatiků přišla o 3G síť a navíc jim začala být zima. Těžko soudit, co jim bylo nepříjemnější. Naši průvodci však byli připojeni přes satelit, proto se nám vysmáli se slovy „jde se dál”. Většina lidí naivně očekávala, že na vrcholu bude alespoň wifi připojení, a tak byli motivováni jít dál.
Promočení, omrzlí a vyčerpaní jsme se šplhali poslední dvě sta metrů s handheldy v rukou, s vidinou aktualizace statusu na Facebooku. Jaké bylo zklamání nalézt pouze poštovní schránku a možnost zakoupit pohled za 2 Zł. Bylo překvapivé vidět, jak se informatická osobnost může rozštěpit. První polovina se snížila a napsala pohled, druhá si koupila chlast a opila se.

Absence připojení nám však snížila morálku a i přes dostatek alkoholu nám začala být zima. Naši průvodci, připojení přes satelit, však byli nekompromisní – „jde se dál”. A šlo se dál – přes bažiny. Několik zoufalců to vzalo jako výzvu a v bažinách ukončilo své trápení. Obávám se, že svůj status na FB již neaktualizují.Já jsem si v nich trochu zašpinil své cvičky, jelikož jsem už tak byl stylově totálně mimo kvůli promočeným kalhotám, na sebevědomí mi to neubralo.
Pak se setmělo. Ještě při soumraku to zasypalo pár lidí, kteří se mimo cestu snažili zachytit nějaký 3G signál, to ale naši průvodci přešli s poznámkou – „nemají být nezodpovědní a mít kvalitní připojení”. A šlo se dál – nikdo tedy přesně neviděl, kam jdeme, František měl však ve fotoaparátu GPS, tak jsem měl na koho se spolehnout. O tom, že přišel o psy i přítelkyni jsme raději nemluvili.
Zbytek cesty bych raději nekomentoval, rád bych však zmínil událost která mi udělala obrovskou radost. Před návratem do hotelu jsem totiž začal pociťovat obrovskou potřebu defekace. Každou sekundou, ač mi byla zima a cítil jsem se neobyčejně nestylově, jsem musel myslet jen na chvíli, kdy přijdu do našeho hotelu a navštívím toalety. Čím víc jsme se blížili, tím víc jsem slýchal od kolemjdoucích „Ondro, jsi v pořádku?” – i přesto, že se nejmenuji Ondra. Nebyl jsem v pořádku. Když jsem se však v křečích doklopýtal na hotelovou toaletu, bylo pro mne milé zjištění, že jsem v mém problému nebyl sám. Jeden z nás také potřeboval, a ne málo, a já tedy musel čekat. Nebudu popisovat detaily, jak vypadalo moje „už se nemůžu dočkat”.

Na závěr snad jen motto od Martina Milichovskeho" "Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to."

Fotky z celé akce naleznete ve fotogalerii OI.