Výstup na Sněžku v obsazení: Informatici

Jsme rádi, že můžeme otisknout příspěvek od Vojtěcha Knyttra, který barvitě popisuje svůj zážitek z víkendového výšlapu na Sněžku s Otevřenou Informatikou :-)

Fyzické výkony nejsou zrovna mou silnou stránkou, za to mám velice dobrý zrak a dobře se oblékám. Přesto, výstup na nejvyšší horu jsem pojal jako výzvu fyzického výkonu v jiném směru – vyjít Sněžku skutečně dobře oblečen. Fakt, že náš výstup byl organizován na počátku prosince, jsem nepovažoval za důležitý.

Odjezd z Prahy byl určen na 15.00 z kolejí Strahov. Ač si stále myslím, že by se dalo nalézti stylovější místo na odjezd, musel jsem respektovat fakt, že jsme studenti a všichni na Strahově bydlíme. Bohužel moji spolucestující nebyli ani zdaleka tak dobře oblečeni jako já, proto jsem cestu autem odmítl.

Za všeobecné slávy a podpory všech kolemjdoucích jsem se dopravil na pražské Hlavní nádraží. Le train de Grande Vitesse ve směru Pec pod Sněžkou již byl přistaven a čekal jen na mou přítomnost. V kupé jsem měl tu čest poznat několik skutečně dobře oblečených a rozumných lidí, o kterých jsem vyrozumněl, že mají namířeno na stejnou akci. Člověk, který mne nejvíce zaujal se mi představil jako František F., načež si mne vyfotil, spolu s detaily mých zavazadel. Žádná zavazadla neměl, pouze dva malé psi a taktéž malou přítelkyni. Z jeho stylu bych vyzdvihnul černé triko zasunuté v černých kalhotách a černý pásek s pouzdrem na černý fotoaparát. Barevná kombinace černé mne zaujala. Během společné diskuse spolu dva psi začínají souložit, načež vytahuji fotoaparát i já. František mi během cesty zpívá úryvky z Sacrae od Heinricha Shultze z roku 1629, což spolu s psím kvičením tvoří skutečně láskyplnou atmosféru, až je nám líto v cíli opustit náš vysokorychlostní dopravní prostředek.

Na místě se seznamuji s jistou dívkou, která mi ihned nabízí tykání – to však ze slušnosti musím odmítnout. Když mi tykání nabízí již po druhé, téměř jsem k němu svolil, za což jsem se pro jistotu musel potrestat tím, že jsem se šel převléknout do košile z loňské kolekce. Celý zbytek večera jsem se za to styděl, a počítal, kolik lidí si toho již muselo všimnout. Měl jsem dojem, že od té chvíle si František ode mne držel trochu odstup – což jsem samozřejmě pochopil.

Ráno započal výstup. Do poslední chvíle jsem se nemohl rozhodnout, jestli si vzít bílé cvičky, nebo hnědé pohory, když jsem však viděl závěje bílého sněhu, usoudil jsem, že by hnědá příliš neladila. Většina spoluúčastníků šla nestylově v riflích a barevných keckách.

Před dvanáctou hodinou náš výstup dosáhl místa, kdy počasí počalo být k riflařům nekompromisní. Teplota devíti stupňů pod bodem mrazu spolu s větrem (který cloumal vlasy všem těm, kteří si řekli – jsem příliš sexy na to si brát čepici – tedy i mně) by přemohla nejednoho informatika. Sníh mým bílým cvičkám nakonec dodal ještě stylovější barvu, což jsem hned musel zavolat své přítelkyni francouzské národnosti. Zeptala se mne, v jakém stavu mám kalhoty – musel jsem přisvědčit, že sníh kalhoty z poloviny promočil, což stylově rozhodně nevypadalo. Vysmála se mi a zavěsila.

Pak jsme ztratili první dva lidi. Naši průvodci si nás pro jistotu přepočítali a prohlásili, že je vše v pořádku. Většina informatiků přišla o 3G síť a navíc jim začala být zima. Těžko soudit, co jim bylo nepříjemnější. Naši průvodci však byli připojeni přes satelit, proto se nám vysmáli se slovy „jde se dál”. Většina lidí naivně očekávala, že na vrcholu bude alespoň wifi připojení, a tak byli motivováni jít dál.

Promočení, omrzlí a vyčerpaní jsme se šplhali poslední dvě sta metrů s handheldy v rukou, s vidinou aktualizace statusu na Facebooku. Jaké bylo zklamání nalézt pouze poštovní schránku a možnost zakoupit pohled za 2 Zł. Bylo překvapivé vidět, jak se informatická osobnost může rozštěpit. První polovina se snížila a napsala pohled, druhá si koupila chlast a opila se.

Absence připojení nám však snížila morálku a i přes dostatek alkoholu nám začala být zima. Naši průvodci, připojení přes satelit, však byli nekompromisní – „jde se dál”. A šlo se dál – přes bažiny. Několik zoufalců to vzalo jako výzvu a v bažinách ukončilo své trápení. Obávám se, že svůj status na FB již neaktualizují.Já jsem si v nich trochu zašpinil své cvičky, jelikož jsem už tak byl stylově totálně mimo kvůli promočeným kalhotám, na sebevědomí mi to neubralo.

Pak se setmělo. Ještě při soumraku to zasypalo pár lidí, kteří se mimo cestu snažili zachytit nějaký 3G signál, to ale naši průvodci přešli s poznámkou – „nemají být nezodpovědní a mít kvalitní připojení”. A šlo se dál – nikdo tedy přesně neviděl, kam jdeme, František měl však ve fotoaparátu GPS, tak jsem měl na koho se spolehnout. O tom, že přišel o psy i přítelkyni jsme raději nemluvili.

Zbytek cesty bych raději nekomentoval, rád bych však zmínil událost která mi udělala obrovskou radost. Před návratem do hotelu jsem totiž začal pociťovat obrovskou potřebu defekace. Každou sekundou, ač mi byla zima a cítil jsem se neobyčejně nestylově, jsem musel myslet jen na chvíli, kdy přijdu do našeho hotelu a navštívím toalety. Čím víc jsme se blížili, tím víc jsem slýchal od kolemjdoucích „Ondro, jsi v pořádku?” – i přesto, že se nejmenuji Ondra. Nebyl jsem v pořádku. Když jsem se však v křečích doklopýtal na hotelovou toaletu, bylo pro mne milé zjištění, že jsem v mém problému nebyl sám. Jeden z nás také potřeboval, a ne málo, a já tedy musel čekat. Nebudu popisovat detaily, jak vypadalo moje „už se nemůžu dočkat”.

Na závěr snad jen motto od Martina Milichovskeho" "Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to."

Fotky z celé akce naleznete ve fotogalerii OI.