V předchozím blogu jsme se podívali na temnější stránku Silicon Valley a jeho počátky sahající k výzkumu vojenských technologií. Osobou, která prostupovala celý zápisek byl Fred Terman, provost Stanfordu a profesor elektrického inženýrství. Kromě toho, že pracoval na projektech armádního výzkumu a byl uznávaným vědcem, také podporoval své studenty ve výzkumných a podnikatelských aktivitách.
V 50. letech bylo běžné, že nejlepší studenti a výzkumníci odcházeli do korporací a na proslulé univerzity, jako jsou MIT nebo Harvard, na východní pobřeží USA. Reakcí Stanfordu bylo rozvíjet univerzitu a lokální byznys společně. Z tohoto důvodu byl založen Stanford Industrial (později Research) Park, technologické centrum pro firmy poblíž univerzitního kampusu. Podle všeho bylo pro univerzitu finančně výhodné pronajímat pozemky, pro které neměla v té době využití. Hlavním přínosem parku ale bylo nastartování rozvoje inovací v průmyslu a vytváření vztahů pro spolupráci mezi firmami (a Stanfordem), jehož výsledky přetrvávají v Silicon Valley dodnes.
Společné začátky a vztahy mezi zaměstnanci různých firem velkou mírou přispěly v souboji o technologickou dominanci mezi Silicon Valley a dalšími regiony USA a světa. I přes konkurenční prostředí umožnily udržet kontakt s absolventy, kteří později přispívali k rozvoji univerzity, zakládání nových společností a volnějšímu proudění znalostí mezi firmami.
Úspěchem Stanford Industrial Parku byl i přesun části vývojových oddělení velkých korporací z východu, mezi jinými Eastman Kodak, General Electric nebo Lockheed, který kromě výroby řízených střel intenzivně spolupracoval s výzkumníky ze Stanfordu na vývoji „geografických“ (špionážních) satelitů.
Zjednodušením licencování výzkumných výsledků začaly společnosti vznikat jako „univerzitní spin-offy“ nebo je nezávisle zakládali absolventi. Zaměstnance univerzity a profesory Terman směřoval ke spolupráci se start-upy, mnozí se stali jejich poradci. Terman byl například v představenstvech společností Varian, Ampex a HP, které byly i prvními třemi technologickými společnostmi ze Silicon Valley s úspěšným vstupem na burzu.
Ve stejném období přišel na západ z Bell Laboratories i William Shockley. V roce 1955 založil společnost Shockley Semiconductor (o rok později dostal Nobelovu cenu za předchozí výzkum a „spoluvynalezení“ tranzistoru). Shockley našel pro financování své rozbíhající se firmy korporátního partnera. V té době rizikový „venture“ kapitál podle současného modelu ještě neexistoval. Až po letech pokusů s různými variantami financování, které zahrnovaly i podporu státu, se v 70. letech objem peněz z vojenských projektů a rizikového kapitálu vyrovnal a dnes je již běžnou součástí zdrojů pro start-upy.
Ukázalo se, že Shockley byl skvělý vědec, ale špatný manažer, což potvrdil i odchod skupiny nespokojených zaměstnanců, označovaných dobrodružným názvem Traitorous Eight. Tato skupina se podílela na založení Fairchild Semiconductor. Byla podobně jako v Shockleyho případě financována mateřskou korporací, která za prvotní investici dostala možnost společnost během následujících 8 let odkoupit. Spory s ní vedly až k odchodu původních zakladatelů. Ve skupince „osmi zrádců“ byl například Eugene Kleiner, zakladatel jedné z nejrespektovanějších Venture Capital společností KPCB, nebo Gordon Moore a Robert Noyce, kteří pokračovali ve vývoji polovodičových technologií ve své další firmě Integrated Electronics Corporation, neboli Intel.
Stejně jako ze Stanfordu vzešlo z Fairchildu množství firem (přibližně 70 v 20ti letech od založení) například Intel nebo AMD, což dále podpořilo spolupráci mezi zaměstnanci různých společností, kteří postupně vytvořili neformální atmosféru ani vzdáleně nepřipomínající spojitost s armádními projekty. Uvolněnou atmosféru kdysi reprezentoval hipícký postoj Boba Noyce, který zakázal jezdit představitelům Intelu na schůzky v autech s vlastním řidičem, běžným u velkých korporací, nebo odmítl přidělovat parkovací místa na základě postavení ve firemní hierarchii. Momentálně je neformálnost dokonale zosobněna módní ikonou, která se po vyhlášení osobností roku chce vyhnout trapasům bankéřů s děravými ponožkami a pro jistotu je nenosí vůbec.
Hollywood na začátek filmu Piráti ze Silicon Valley připravil scénu, kdy při jednom z protestů v Berkeley v roce 1971 proběhnou záběrem zarostlý Steve Wozniak a Steve Jobs, který poznamenává, že revolucionáři jsou ve skutečnosti oni dva. I přes pochybnosti o historické přesnosti je zajímavé, že podobnou zkušenost měl o několik let dřív i Andy Grove, který pracoval na univerzitě v Berkeley na svém doktorátu z chemického inženýrství. Taky se podle všeho nevěnoval protestování, ale výuce svých studentů na cvičení, nicméně lze usuzovat, že pozdější 3. zaměstnanec Intelu a dlouholetý CEO neudělal špatné rozhodnutí – éra integrovaných obvodů a osobních počítačů mohla začít.
Autor: Peter Šomló
V 50. letech bylo běžné, že nejlepší studenti a výzkumníci odcházeli do korporací a na proslulé univerzity, jako jsou MIT nebo Harvard, na východní pobřeží USA. Reakcí Stanfordu bylo rozvíjet univerzitu a lokální byznys společně. Z tohoto důvodu byl založen Stanford Industrial (později Research) Park, technologické centrum pro firmy poblíž univerzitního kampusu. Podle všeho bylo pro univerzitu finančně výhodné pronajímat pozemky, pro které neměla v té době využití. Hlavním přínosem parku ale bylo nastartování rozvoje inovací v průmyslu a vytváření vztahů pro spolupráci mezi firmami (a Stanfordem), jehož výsledky přetrvávají v Silicon Valley dodnes.
Společné začátky a vztahy mezi zaměstnanci různých firem velkou mírou přispěly v souboji o technologickou dominanci mezi Silicon Valley a dalšími regiony USA a světa. I přes konkurenční prostředí umožnily udržet kontakt s absolventy, kteří později přispívali k rozvoji univerzity, zakládání nových společností a volnějšímu proudění znalostí mezi firmami.
Úspěchem Stanford Industrial Parku byl i přesun části vývojových oddělení velkých korporací z východu, mezi jinými Eastman Kodak, General Electric nebo Lockheed, který kromě výroby řízených střel intenzivně spolupracoval s výzkumníky ze Stanfordu na vývoji „geografických“ (špionážních) satelitů.
Zjednodušením licencování výzkumných výsledků začaly společnosti vznikat jako „univerzitní spin-offy“ nebo je nezávisle zakládali absolventi. Zaměstnance univerzity a profesory Terman směřoval ke spolupráci se start-upy, mnozí se stali jejich poradci. Terman byl například v představenstvech společností Varian, Ampex a HP, které byly i prvními třemi technologickými společnostmi ze Silicon Valley s úspěšným vstupem na burzu.
Ve stejném období přišel na západ z Bell Laboratories i William Shockley. V roce 1955 založil společnost Shockley Semiconductor (o rok později dostal Nobelovu cenu za předchozí výzkum a „spoluvynalezení“ tranzistoru). Shockley našel pro financování své rozbíhající se firmy korporátního partnera. V té době rizikový „venture“ kapitál podle současného modelu ještě neexistoval. Až po letech pokusů s různými variantami financování, které zahrnovaly i podporu státu, se v 70. letech objem peněz z vojenských projektů a rizikového kapitálu vyrovnal a dnes je již běžnou součástí zdrojů pro start-upy.
Ukázalo se, že Shockley byl skvělý vědec, ale špatný manažer, což potvrdil i odchod skupiny nespokojených zaměstnanců, označovaných dobrodružným názvem Traitorous Eight. Tato skupina se podílela na založení Fairchild Semiconductor. Byla podobně jako v Shockleyho případě financována mateřskou korporací, která za prvotní investici dostala možnost společnost během následujících 8 let odkoupit. Spory s ní vedly až k odchodu původních zakladatelů. Ve skupince „osmi zrádců“ byl například Eugene Kleiner, zakladatel jedné z nejrespektovanějších Venture Capital společností KPCB, nebo Gordon Moore a Robert Noyce, kteří pokračovali ve vývoji polovodičových technologií ve své další firmě Integrated Electronics Corporation, neboli Intel.
Stejně jako ze Stanfordu vzešlo z Fairchildu množství firem (přibližně 70 v 20ti letech od založení) například Intel nebo AMD, což dále podpořilo spolupráci mezi zaměstnanci různých společností, kteří postupně vytvořili neformální atmosféru ani vzdáleně nepřipomínající spojitost s armádními projekty. Uvolněnou atmosféru kdysi reprezentoval hipícký postoj Boba Noyce, který zakázal jezdit představitelům Intelu na schůzky v autech s vlastním řidičem, běžným u velkých korporací, nebo odmítl přidělovat parkovací místa na základě postavení ve firemní hierarchii. Momentálně je neformálnost dokonale zosobněna módní ikonou, která se po vyhlášení osobností roku chce vyhnout trapasům bankéřů s děravými ponožkami a pro jistotu je nenosí vůbec.
Hollywood na začátek filmu Piráti ze Silicon Valley připravil scénu, kdy při jednom z protestů v Berkeley v roce 1971 proběhnou záběrem zarostlý Steve Wozniak a Steve Jobs, který poznamenává, že revolucionáři jsou ve skutečnosti oni dva. I přes pochybnosti o historické přesnosti je zajímavé, že podobnou zkušenost měl o několik let dřív i Andy Grove, který pracoval na univerzitě v Berkeley na svém doktorátu z chemického inženýrství. Taky se podle všeho nevěnoval protestování, ale výuce svých studentů na cvičení, nicméně lze usuzovat, že pozdější 3. zaměstnanec Intelu a dlouholetý CEO neudělal špatné rozhodnutí – éra integrovaných obvodů a osobních počítačů mohla začít.
Autor: Peter Šomló
Žádné komentáře:
Okomentovat